Dobrý pěstoun nemusí všechno zvládnout sám

Pěstouni nejsou superhrdinové

Vyrostla jsem v generaci, v níž se o pomoc příliš nežádalo. Problémy se řešily doma, návštěva psychologa nebo terapeuta byla něčím, za co se člověk spíše styděl. A když se nedařilo ve výchově dětí, rodiče to často vnímali jako vlastní selhání.

S tímto přesvědčením se dodnes setkávám i u pěstounských rodin.

Ze své praxe ředitelky organizace Rozum a Cit musím říct jedno: pěstouni nejsou superhrdinové z komiksu. Jsou to lidé, kteří otevřeli své domovy dětem, jež si často nesou důsledky vývojového traumatu a velkou emoční zátěž.

Ani sebelepší příprava nemůže pěstounům dát odpověď na všechno, s čím se během společného života setkají.

V každodenním životě se dostávají do situací, se kterými si nevědí rady. Nerozumějí některým reakcím dítěte, hledají společnou řeč s ostatními členy rodiny nebo jsou jednoduše vyčerpaní z toho, jak náročné soužití někdy bývá. Potřebují mít možnost o tom s někým mluvit, poradit se a získat na svou situaci jiný pohled.

A právě v tom vidím jeden z hlavních smyslů doprovázení pěstounských rodin.

Doprovázení není jen rozhovor u kávy

Zdaleka nejde jen o příjemný rozhovor u kávy. V praxi velmi často pomáháme rodinám zajistit služby, které by měly být běžně dostupné, ale nejsou.

Vedle odborného poradenství hledáme možnosti psychologické a terapeutické péče, jednáme společně s pěstouny se školami, lékaři nebo úřady a někdy pomáháme řešit i velmi praktické starosti, které rodinu zatěžují.

Mít vedle sebe někoho, kdo rodinu zná

Stejně důležitá je i méně viditelná část naší práce. Pěstouni potřebují mít vedle sebe někoho, kdo jejich rodinu dlouhodobě zná, rozumí její situaci a komu mohou otevřeně říct, že jsou unavení, mají pochybnosti nebo si s něčím nevědí rady – aniž by měli pocit, že tím zpochybňují své schopnosti pečovat o dítě.

Společně pak mohou hledat řešení, která budou fungovat právě v jejich rodině.

Požádat o pomoc je součástí odpovědného pěstounství

Přiznat si, že nějakou situaci nezvládám podle svých představ, ještě neznamená, že jsem špatný rodič nebo pěstoun.

Požádat o pomoc není až poslední možností ve chvíli, kdy je rodina na hranici svých sil. Považuji to naopak za součást odpovědného pěstounství.

Dlouhodobé a dostupné doprovázení je podle mě jednou z podmínek, aby děti mohly v pěstounských rodinách vyrůstat v bezpečí a dostávat péči, kterou potřebují.