Pěstoun má dítě milovat jako rodič. Zároveň musí být připravený na to, že ho jednou může doprovázet zpět do jeho biologické rodiny. Právě v tomto rozporu leží jedna z nejnáročnějších stránek pěstounství.
Daniela Kuhnová
výkonná ředitelka Rozum a Cit
Milovat a zároveň umět pustit
Když na školeních otevíráme téma profesionality v sociálně-právní ochraně dětí, dostáváme se s účastníky velmi často právě k pěstounské péči. A také k tomu, v jak nesmírně náročné a ambivalentní roli se pěstoun ocitá.
Na jedné straně má být milujícím rodičem. Má dítě přijmout, otevřít mu svůj domov, náruč i srdce. Nabídnout mu bezpečí, blízkost a pocit, že někam patří.
Na druhé straně musí vědět, že jeho role nemusí být trvalá. Musí respektovat původ dítěte, jeho vztahy i příběh, který nezačal příchodem do pěstounské rodiny.
A právě tady podle mě začíná profesionalita pěstouna.
Neznamená chlad, odstup ani méně lásky. Znamená schopnost vložit do vztahu celé srdce a zároveň unést, že další cesta dítěte nemusí odpovídat našim představám.
Když se rodina přizpůsobuje dítěti
Podobně náročná bývá i představa o tom, co se stane po příchodu dítěte do rodiny.
Pěstoun může očekávat, že dítě přijme a bude ho vychovávat podobně, jako vychovával své vlastní děti. Že mu rodina poskytne pevné zázemí a dítě se postupně přizpůsobí jejímu způsobu života.
Jenže velmi často se musí přizpůsobit především rodina dítěti.
Dítě totiž nepřichází samo. Přichází s ním také jeho minulost, ztráty, nejistota a často i hluboké trauma. To všechno může postupně ovlivnit vztahy mezi partnery, sourozenci i atmosféru celé domácnosti.
Přijetím dítěte se nemění jen jeho život, mění se celý rodinný systém. A někdy je opravdu těžké tuto proměnu ustát.
To je důvod, proč pěstouni potřebují doprovázení, poradenství, terapii, možnost sdílet své zkušenosti s dalšími pěstouny a bezpečný prostor, ve kterém mohou mluvit také o únavě, pochybnostech nebo bezmoci.
Potřebují mít možnost pracovat sami na sobě, reflektovat své reakce a přijmout pomoc dříve, než se rodina dostane na hranici svých sil.
Rodičovství i profesionální role
Pěstounství opravdu není jen o tom otevřít dítěti dveře do svého domova. Osobně v něm vidím především ochotu proměňovat spolu s dítětem sebe i vlastní rodinu. Milovat jako rodič a zároveň jednat s vědomím velké odpovědnosti, kterou tato role přináší.
Možná tedy není správnou otázkou, zda je pěstounství rodičovstvím, nebo profesionální rolí.
Protože je obojím zároveň.
Jsem přesvědčena o tom, že pěstouni si zaslouží nejen náš respekt, ale také dlouhodobou a dostupnou odbornou podporu.
Je pěstounství rodičovstvím, nebo profesionální rolí?
Pěstoun má dítě milovat jako rodič. Zároveň musí být připravený na to, že ho jednou může doprovázet zpět do jeho biologické rodiny. Právě v tomto rozporu leží jedna z nejnáročnějších stránek pěstounství.
Daniela Kuhnová
výkonná ředitelka Rozum a Cit
Milovat a zároveň umět pustit
Když na školeních otevíráme téma profesionality v sociálně-právní ochraně dětí, dostáváme se s účastníky velmi často právě k pěstounské péči. A také k tomu, v jak nesmírně náročné a ambivalentní roli se pěstoun ocitá.
Na jedné straně má být milujícím rodičem. Má dítě přijmout, otevřít mu svůj domov, náruč i srdce. Nabídnout mu bezpečí, blízkost a pocit, že někam patří.
Na druhé straně musí vědět, že jeho role nemusí být trvalá. Musí respektovat původ dítěte, jeho vztahy i příběh, který nezačal příchodem do pěstounské rodiny.
A právě tady podle mě začíná profesionalita pěstouna.
Neznamená chlad, odstup ani méně lásky. Znamená schopnost vložit do vztahu celé srdce a zároveň unést, že další cesta dítěte nemusí odpovídat našim představám.
Když se rodina přizpůsobuje dítěti
Podobně náročná bývá i představa o tom, co se stane po příchodu dítěte do rodiny.
Pěstoun může očekávat, že dítě přijme a bude ho vychovávat podobně, jako vychovával své vlastní děti. Že mu rodina poskytne pevné zázemí a dítě se postupně přizpůsobí jejímu způsobu života.
Jenže velmi často se musí přizpůsobit především rodina dítěti.
Dítě totiž nepřichází samo. Přichází s ním také jeho minulost, ztráty, nejistota a často i hluboké trauma. To všechno může postupně ovlivnit vztahy mezi partnery, sourozenci i atmosféru celé domácnosti.
Přijetím dítěte se nemění jen jeho život, mění se celý rodinný systém. A někdy je opravdu těžké tuto proměnu ustát.
To je důvod, proč pěstouni potřebují doprovázení, poradenství, terapii, možnost sdílet své zkušenosti s dalšími pěstouny a bezpečný prostor, ve kterém mohou mluvit také o únavě, pochybnostech nebo bezmoci.
Potřebují mít možnost pracovat sami na sobě, reflektovat své reakce a přijmout pomoc dříve, než se rodina dostane na hranici svých sil.
Rodičovství i profesionální role
Pěstounství opravdu není jen o tom otevřít dítěti dveře do svého domova. Osobně v něm vidím především ochotu proměňovat spolu s dítětem sebe i vlastní rodinu. Milovat jako rodič a zároveň jednat s vědomím velké odpovědnosti, kterou tato role přináší.
Možná tedy není správnou otázkou, zda je pěstounství rodičovstvím, nebo profesionální rolí.
Protože je obojím zároveň.
Jsem přesvědčena o tom, že pěstouni si zaslouží nejen náš respekt, ale také dlouhodobou a dostupnou odbornou podporu.
Daniela Kuhnová je výkonnou ředitelkou organizace Rozum a Cit. Text původně vyšel na jejím profilu na LinkedIn.
PŘEČÍST PŮVODNÍ PŘÍSPĚVEK NA LINKEDIN ❯
← Zpět na všechny články